Ticho

Ticho, docela legrační slovo, co říkáte? Jednoduché, dvě slabiky a přeci tolik znamenají! Koukněte se na sebe, kolikrát denně jste potichu? Kolikrát denně mlčíte s dětmi? Poletují okolo nás samá slova – popisujeme, vysvětlujeme, povídáme, motivujeme, vyprávíme. S kolika lidmi ve svém okolí umíte mlčet?

Ticho je krásné, kouzelné. Nabízí hromadu čehosi, o čem podvědomě víme, ale bohužel mnohdy na to zapomínáme. Ticho je tím, co nás učí, co přináší relax. Ticho je učení, porozumění, cesta k sobě, k vědomostem, ale také k respektu k okolí.

Naše děti učíme spoustu věcí, jsou jako houby – nasávají stále nové a nové věci. Ticho – naučit děti tichu, práci v tichu, to mnohé z nás ani nenapadne. Přesto hodně z nás chce dát dětem do vínku samostatnost, respekt. Jedním z principů toho je právě ticho (princip ticha = montessori pedagogika).

Představte si jen sebe coby malé dítě, sedíte uprostřed místnosti: snažíte se složit nějaký obrázek z dílků, které máte před sebou na koberci. Už vidíte dva kousky, už víte kudy a najednou: „Vezmi tohle, no dej to k sobě. Podívej se, takhle se to dělá, nejde ti to. Zkus to znovu!“ Co máte chuť udělat? Já bych teda měla chuť vstát a říct – tak si to slož mami sama. 

Když se snažíme na něco přijít my dospělí vyžadujeme ticho, proč to ticho nedopřejeme dětem? Proč neustále komentujeme? Ano, máme zkušenost, my víme… ale pokud chceme, aby bylo naše dítě samostatné – nemůžeme říkat, jak a kam patří kostičky, nemůžeme ho stále tlačit našimi slovy. Musíme ho nechat, nechat samostatně myslet!

Už malých dětí se doporučuje říct a vyčkat na odpověď, počkat jak si jejich hlavičky schroupají naše slova (opět my víme, my máme ve svých hlavách jasno, ale do hlavy nám přeci nikdo nevidí!). Ale mluvení je velká a jiná kapitola.

Vrátím se tady k tomu tichu samotnému. Učení o něm a cvičení k tichu. Vrátím se i k té skládačce k vám, jak sedíte na zemi a skládáte. Změnilo by se něco, kdyby vás ta máma nechala skládat samotné a jen tiše seděla opodál? Změnilo by se všechno! Po nějaké chvíli byste zkoušeli, začali byste více pozorovat obrázky, více se soustředili. Pochopili, jak to funguje! Udělali byste to sami! Vy, jen vy sami. A máte za sebou soustředění, pochopení a obrovskou radost, že jste to dokázali – sami :o) Není asi většího daru dítěti! Každou takovou chvíli o kus povyrostou. A co víc je tím učíte? Nezasahujete do jejich práce, respektujete jejich prostor a hru. Dáváte tím obrovskou možnosti pochopení ticha jako jakési cesty.

Líbí se vám to? Mě ano, už jen to, že vidím malá rozzářená očka, která zase něco zvládla sama a hrdě hlásí: „Maminko, já složil!“ Samotné učení není náročné – jen opět vyžaduje trpělivost, pomalým krokem k jasnému cíli :o) U dětí „přeškolkových“ a „školkových“ učení se ticha tvoří jakési malé rituály. Stačí z počátku pár minut denně! Věřím, že časem se dostanete třeba i ke 20minutám :o)

Malými cvičeními jsou různé skládačky, vkládačky, dětské puzzle (různých velikostí či složitosti), stavebnice nebo hračky typu skládání věže z kelímků různé velikosti… v neposlední řadě sem patří i kreslení, grafomotorická cvičení a nebo zábavné dětské pokusy.

Určitě u skládaček či vkládaček a podobných hraček vynechte ukázky či komentář jak na to. Věřte nebo ne, děti to skutečně dokáží samy! A nebojte se, když to nevyjde po prvé, vůbec to nevadí ;-)

Krásná a poučná jsou cvičení ticha, kdy děti dokáží pozorovat i přírodu. Nejde o to běhat z místa na místo, ale klidně s lupou (pozor ne když svítí sluníčko!), droboučký svět děti fascinuje! Přírodu si můžete „pořídit i domů“  - kytky, vlastní zahrádku do plastové krabice, gelové mraveniště, šnekárium.

Pro nás dospělé platí, ale jedno velké pozor – nenuťme dětem stále naše slova. Než se zase pustíte do vysvětlování jak na to, zastavte se, polkněte slova a začněte u sebe! Ticho s dětmi vás může naučit vidět a pochopit svět dětí. Takže jinými slovy, pojďme jim do toho nekecat J ať je sluníčko zelené, ať staví skládačku špatně – oni to pochopí! Pochopí a porozumí tomu nejlépe samy a v tichu :o)