Čtení s prťaty aneb jak na to, když je čtení děti nebaví

Čtení dává dětem do vínku skutečně hodně. Když pominu klasický rozvoj fantazie a slovní zásoby, jsou nasnadě například seznamování se světem, tvoření návyků, vznik rituálů apod. Co vnímám jako hodně důležité, snad nejdůležitější: je vliv na vztah rodiče – dítě, rozvoj emocí, podpora psychického rozvoje dítěte.

Je snadné říct, že dětem se má číst. Všude slyšíme jak čtení je prospěšné – AAALE, co když to naše dítě to vůbec, ale vůbec nebaví? Jak na to a jakou knihu zvolit?

Knih pro děti všude hromada. Je celkem jedno, jestli je nakupujete nebo chodíte do knihovny. Obě možnosti nabízí strávit příjemný půl den :o) Můžete spolu vybírat knihy, hrát si, vzít si pastelky a kreslit nebo si přímo na místě chvíli listovat a číst. (Za sebe můžu doporučit Neoluxor na Václaváku, horní patro je za deštivého dne hotový ráj, i kafe tam mají výborné!)

Abych byla upřímná, klidně dítěti může číst Shakespeara, jízdní řád nebo o výrobě betonu. Všechno, docela všechno je na vás ;o) Je to dřina, ale tahle opravdu stojí za to ;o)

Jak tedy číst, aby to děti bavilo? Odhrkat věty, není náročné – ale nudné :o( Tak jdeme konečně na tu zábavu!

Zapomeňte na starou dobrou klasiku – u postýlky leží jedna kniha, pokračujete vždy jednou kapitolou, čtete trpělivě a dodržujete vše, co se v knize odehrává (i když dítě nudou visí z postýlky hlavou dolů). Děti milují hru, milují dovádění a zpozorní, když se mluví o něčem, co samy znají nebo co je jim blízké.

V pokojíčku dětí uložte knihy vždy tak, aby na ně dosáhly. Výborná proto je nízká police nebo klidně i proutěný košík či obyčejná krabice. Dejte dětem šanci, aby měly možnost si sami sáhnout pro knihu, přinést jí, hrát si s ní, dokonale jí osahat. Děti se s nimi naučí zacházet, jsou jim bližší. Pak se stačí jen zeptat: „Najdeš si knihu, kterou si dneska budeme číst?“

A jestli se bojíte, že budete muset číst stále jednu knihu, jeden příběh – zase je to na vás, jak dokážete upoutat příběhem novým. Dítě trvá na svém? „Chci tu!“ Dobře, přečtěte mu TU a pak novou, jen do příběhu zasaďte postavičku z přecházející milované knihy ;o)

Jak číst spolu, když dítě musí jít spát, tzn. být v posteli, pod peřinou… Copak je někde pravidlo, že se musí číst jen před spaním? Ano, souhlasím – je to příjemné, má to v sobě jakési kouzlo okamžiku. Ale moje osobní doporučení – berte knihu sebou všude. Není nad to vytáhnout jí v tramvaji, na úřadu a nebo kdekoli, když jste rozlazení a naštvaní. Dobrý okamžik proto se zastavit, zaposlouchat se do cizího příběhu, odpočinout si od reality.

Když trváte na čtení večer, sedněte si spolu. Dotýkejte se jeden druhého, otáčejte třeba listy. Děti tu blízkost potřebují! Před spánek jim tím svým dotykem dodáváte pocit klidu a bezpečí. 

Přestaňte se bát, stydět a uvolněte se rodičové :o) Vždyť měnit hlasy, občas zaštěkat jako pes nebo zaburácet jako vítr, zaťukat na okraj postýlky, když je v textu napsáno – a Pepíka zaťukal na dveře – je to nejmenší, jak můžete udělat čtení zábavnějším. Nemusíte být herci, abyste dokázali tohle málo.

Pořád to děti nebaví? A znají někoho v příběhu? Třeba se tam objeví Honzík, kamarád z pískoviště nebo oblíbená plyšová hračka nebo nové autíčko či špinavé boty.

Mají vaše děti rády jen obrázkové knihy? Jé-je, to je snad ten nejlepší materiál :o) Tak milá mámo, milý táto – pusťte fantazii na špacír. Sama tomu říkám živé příběhy… Proč?

Jen si představte celkem obyčejný obrázek ze zoo. Klec s opicemi, okolo hromada dětí, dva kočárky, rodina se psem. Co vás napadne? Ptát se, co vidíš? Zeptej se jinak: „O kom si budeme povídat dneska?“ Dítě ukáže na rodinku se psem, kočárkem a hromadou dětí. Teď prosím přijměte malé pozvání do naší domácnosti:

„Mamííí, já chci zmrzlinuuu,“ volá Honzík z kočárku.

„Já se z nich picnu,“ plácnul se táta to rukou do čela.

„Tatííí, Bobík kaká,“ volá Anička a ukazuje na psa u stánku. Maminka se posadila na lavičku, vytahuje svačinu a říká: „Svítí sluníčko, kdo si dá kousek koláče?“ nasadila si sluneční brýle a kouká, jak tatínek zběsile zachraňuje Otíka, který se věší na strom a dělá opici.

Uděláme opici? „Uuuuu,“ dělá už můj syn a já s nim.

A pak se zase vrací do příběhu: “Pomoooc, opice mi ukradla kabelku!“ volá jedna paní. A můj syn se může zbláznit, aby si tu paní pořádně prohlédnul.

Obrázky ze zoo, procházející se rodinka – dejte jim hlasy, dejte jim příběhy, dejte jim svou fantazii. Věřte tomu nebo ne, ty příběhy, které dětem vymyslíte, k těm se vrací hodně často.

A pro mě prozatím poslední level a nádherné zážitky s ni spojené: divadélko.

Nemusíte mít oponou, nemusíte mít ani loutky a maňásky – postačí plyšáci, autíčka nebo kapesník. Ani to nemusí být notně nic velkého – stačí, když občas vykoukne nějaká ta postavička z pohádky ven a kráčí si to přímo přes stránky: „Jé ahoj, ty mě vidíš? Já jsem medvídek z té pohádky víš. Jmenuji se Kulička a už musím pospíchat za kamarády do lesa.“

Co vzniká? Obrovská interakce, neustálá pozornost dítěte, které čeká napjatě, kdo se – kdy zase objeví :o)

Moc příjemné a hodně legrační, když se do divadélka zapojí někdo další – táta, babička, děda, teta, kamarádka… Není to jen zážitek pro dítě, ale i pro vás. Najednou si hrajte. Jste spolu teď a tady. Bavíte se :o)

Teď budu zcela upřímná, bez knih se neobejdu, ale s našimi dětmi jsem objevila jejich další rozměr. To, co naši čtením vzniká, to jak nám všem spolu u nich je. To je přesně to, co jsem zmiňovala jako nejdůležitější bod na celém čtení: vztah rodiče – dítě, rozvoj emocí, podpora psychického rozvoje dítěte a dovolím si říct, že i nás dospělých.

A tak to jen shrnu, celý ten princip zábavného čtení:

Vybíráme a čteme spolu

Přestaňte se bát a stydět, uvolněte se

Pozměnit něco v pohádce je správně

Bavíme se (i celá rodina)

Vyzkoušejte to, opravdu to funguje! Netroufáte si vyjet ze starých kolejí? Nevadí, tak si jen občas na tenhle článek vzpomeňte a třeba vám vaše zábrany aspoň na chvíli dovolí zaštěkat nebo zakoukat jako vlak. A když ne, nic se neděje. Vyrazte s dětmi do divadla ;o) A nebo si můžete přisednout k nám, když nás někde potkáte a budeme si zrovna číst :o)