Naboso

Jestli čekáte povídání a přednášku o tom, jak je zdravé chodit naboso, co to všechno znamená pro vaši nožní klenbu, páteř a postavení těla… tak to se nekoná. Tohle „Naboso“ bude ze života. Tohle „Naboso“ začalo jedním: CVAK!!!

Nedělní odpoledne bylo parádně naplánováno. Festival, hudba, setkání s hromadou lidí. Na všechno jsem se pečlivě připravila. Ztracenky pro děti, batoh nabalený jídlem a náhradním oblečením, včetně pláštěnek, oblíbeného plyšáka a sadou čistých dudlíků. Hurá, kluci vzhůru, obléknout, sváču do ruky a tradááá. „Hotovo, kluci, můžeme vyrazit,“ zahlásila jsem mezi tím, když jsem soukala mladší dítko do úsporných golfek. Míša se zaradoval: „Běžím!“ a CVAK.

CVAK. Dveře od bytu zaklaply. My tři na chodbě. My tři na chodbě, klíče na batohu, batoh v bytě, telefon v batohu. Venku vedro k zalknutí a my tři absolutně bezprizorní a NABOSO. Nemáme nic, klíče, telefon, doklady, peníze, oblečení, plínky, jídlo. Nic. Jen sebe navzájem a malý golfky.

Jasně náhradní klíče máme u dědy, žádný problém – první myšlenka, která se mi objevila před očima. Naše záchrana. „Kluci, nemáme nic, ani klíče od domečku. Musíme najít dědu a on nám pomůže. Teď máme problém a musíme ho vyřešit.“  Klukům to bylo vcelku jedno, zrovna se rvali o jediný žvanec, který jsme měli. Jablko.

Tu neděli poprvé jsem byla vděčná všem sousedům, kteří nezamykají vchod. A tak jsme se vydali na cesty – nasobo, doslova bez ničeho, jen ty malé, rozpadající se golfky, jablko a my tři. První krok po rozpáleném sídlištní asfaltu byl s pocitem: uf, je to v pohodě. Asi po pěti minutách chůze, potom, co jsme vyšli ze stínu, se ozvalo: „Už nejdu, pálí nožičky, víš.“ „Tak jo, sedneš si k Tomíkovi,“ dala jsem rozpadající se golfky naležato a doufala, že ten kousek vydrží se dvěma čertíky na palubě. Nálož obou kluků v kočárku, pálící asfalt pode mnou, kopec jak hrom a tuším, že rtuť teploměru dosáhla venku minimálně 35°C. Kluci se parádně bavili, Míša držel malého brášku, ten neprotestoval – naopak pusa vysmátá od ucha k uchu.

Hurá jsme u dědy. Zvoníme jednou, dvakrát, třikrát… po deseti minutách usilovného zvonění to vzdávám. Naboso s chlapečky v úsporném kočárku pobíhám po všech parkovištích okolo baráku. Auto nikde! Začala jsem v hlavě kout plán číslo dvě, ke komu se schováme, než se děda vrátí. Na noc se vrátí určitě! Přecházím přes přechod a najednou mi v očích zůstane SPZ dědova auta. Hurá, je v Praze, takže zahrádka. Dva kilometry rozpáleného asfaltu mi daly zabrat, ťapala jsem po trávě s jedním okem nalepeným na zemi a modlitbou, aby tudy chodili spořádaní pejskaři.

„Ale on tady není, dneska je schůze zahrádkářů v Dejvicích,“ řekla sousedka zahrádkářka a já v duchu padala do mdlob. Sousedka si nás měřila podivným pohledem. Autobus – já mám jet na černo? Pěšky do Dejvic? Zpátky ke kamarádce? „Maminko, děda pomůže,“ ohlásil Míša a na Vypichu jsme nastoupili do 180. Myslím, že by se ve mně krve nedořezal. Každý na mě koukal – ví, že jedu načerno???? Kdyby se kluci nezačali skandovat, že mají žízeň, tak vystoupím na další zastávce. Dejvice, místo schůze a děda.

Děda mohl potrhat smíchy, když jsme mu vyprávěli, proč nás tam vítr zavál.  Koupil nám pití, koláčky, zmrzlinu a jízdenku :o) S tou zmrzlinou a dědou za zády mi to došlo – ty pohledy. Všichni na nás koukali jako na praštěnou rodinu naboso. Matka, děti naboso a navíc dvě v jednom rozpadajícím se kočárku. Divím se, že nám někdo to pití sám nenabízel. Chtělo se mi smát, usmívala jsem se a bavila celou bláznivou nedělí.

Náhradními klíči jsme si odemkli náš sladký domov. Nic se nezměnilo. Batoh, klíče i telefon stály v chodbičce. Kluci ten den usnuli sotva se dotkli polštáře. A já? Nohy spálené, plné puchýřků a hlavně špinavé tak, že jsem je drhla snad celý týden.

Jsem zase o kus moudřejší: už vím, kdy jsme skutečně připravení odejít. Při balení dávám pití rovnou do kočárku. Našla jsem nový domov pro svazek rezervních klíčů našeho bytu. A naboso?? Tak do města, do města naboso už nevyrazím :o)