Je to jízda – s úderem prvního září se začaly všude objevovat
zprávy, fotky, statusy s tím jak naší malí velcí rošťáci vplouvají do
školní docházky. „Máme rok čas,“ usmívala jsem se v duchu a jako by se mě
to ani nedotýkalo. Jasně zájem o strasti přátel či známých tu je, ale nedotýká
se mě osobně. Pokyvuji a postupně začínám chápat, že to zas taková legrace
není. „Smekám před vámi!,“ zní mi s každým příběhem v hlavě. A pak je
prvního října a na druhé straně telefonu mi kdosi hlásí, že mají místečko i pro
nás!
Zavěsila jsem telefon a usmála se na Míšu: „Míšo, chtěl by si do
školičky? Mají tam pro tebe místečko..“ A od té doby jsem celé čtyři dny
slyšela: „Já půjdu do školičky, mají tam pro mě místečko.“ Hlásil to tak
neskutečně hrdě, přesně jako když hlásí, že už je velký kluk. Chtělo se mi
smát.
Se zavěšením telefonu vyzváním hned mému muži, ten poněkud
v rozpacích informaci přijal a to já už jednou rukou oblékala kluky a
otevírala dveře bytu s tím, co do toho pondělí všechno musím nakoupit. Bylo
to zvláštní, ale najednou jsem byla zase bohatší o zkušenost, kterou mi
popisovala hromada lidí okolo. Už to chápu! Už tomu úplně rozumím! Ten můj malý
cvrček…sakra ten čas letí!
Za čtyři dny jsem stihla nahromadit snad všechno, zbastlit kornout
s dárečky k tak velkému dni, udělat ceduli „můj první den ve školce“,
nabít foťák, kameru a tradáááá :o) Víte, co? Nemáme ani jednu fotku, půl minutový záznam kamery s vysmátým
Míšou a slovy: „Č-čau,“ a zavřel dveře.
To, že už vím a chápu, patří i další věci, pro mě velmi důležité.
Tohle místečko, tuhle školku jsem objevila až na konci léta. Oba, já i můj syn,
to místo známe, máme to tam rádi. Lidé, kteří tam pracují, jsou nám smýšlení
blízcí. A tak to všechno šlo snadno – Míša to tam má moc rád! A ta věc, kterou
jsem pochopila – Míša zůstává na místě, které je mu blízké. Je tam beze mě, ale
moje vnitřní já říká – to je skvělé, že je zrovna tam! Jsem s tím
v souladu, nehledám chyby, neobávám se, těším se na jeho vyprávění a vím,
že na něj nepřenáším všechny své obavy a otazníky. Ony žádné totiž nejsou.
Historky, se kterými Míša přichází, poslouchám a usmívám se. Minulý
týden mi povídá: „Já krmil agamu, hladil krokodýla, dával baštit opici a čistil
želvu.“ Zastavila jsem se, v hlavě mi kolovalo: „Hladil krokodýla?“ ale nahlas
jsem neřekla nic. Ve školičce jsem řekla větu, která mě napůl pobavila, napůl
jsem chtěla vědět, co tedy skutečně dělal. Dočkala jsem se odpovědi: „Nebojte,
všechno je pro děti bezpečné! Ten krokodýl byl malinkatý!“
Prostě se usmívám stejně jako můj velký syn, když přikluše ráno
s hromadou plyšáků a volá: „Jdeme do školičky!“
Lhala bych, kdybych řekla, že žádné slzy nebyly – byly, chvíli,
malinko a pak zase jiný radostný svět. Opora v tom, že si může klidně vzít
dudlík a králíka (kteří jsou na plakání a spinkání) je dokonalá. Pochopení, že
se stýská a dostatek času k rozloučení, dělají další obří práci. A
k těm slzám mě jen napadá, kdyby nebyly vůbec, asi by bylo něco špatně…
A co mě napadá, slova pro vás, kterým se daří vstup do školky méně –
znovu před vámi smekám, před vaší trpělivostí, před statečností a energií,
kterou do toho dáváte, když to nejde lehce. Někdy je to náročné, někdy to jde
snadno, ale všechno všecičko začíná u nás – u nás maminek, jak to srovnáme
v sobě a jak předáme informace dál, jak… Tak milé Mámy, držím vám pěsti,
ať co nejméně musíte přesvědčovat sebe sama, že děláte dobrou věc, ať máte
hromadu úsměvu a smíchu, málo slziček a v sobě klid a pohodu :o)
Komentáře
Okomentovat