Nikdy

Stoupám po schodech k Malé scéně, natěšená a vysmátá. Tohle jsem si přála, těším se :o) O téhle hře jsem slyšela hodně krásných slov, něco málo si o ní přečetla. Slyším hromady hlasů – vstupuji do voaye… Okolo mě samý zdatný senior. Do začátku představení zbývá asi pět minut. Jsem nervózní. Vytahuji telefon a píšu svému muži cosi o věkovém průměru obecenstva. Zprava doléhá ke mně historka o venčení psa, zleva slyším o besedě artrózy v senior klubu, za zády pán popisuje svá vnoučata coby studenty na vysoké škole. Na čele mi vyrazil pot… kam jsem to vyrazila?

Dveře na scénu se otevírají, do obličeje mě udeří cigaretový kouř i přesto se začínám usmívat. Cigareta, tlusté pletené ponožky, manšestráky po tátovi, který vážil minimálně metrák a drobná herečka datluje cosi na psacím stroji. Bavím se tou scénou, v hlavě mi kolují slova o dokonalém výjevu ztroskotaných existencí. Zapomínám svůj pot na čele, spolupozorovatele seniory a nořím se do své židle. Nořím se do své židle pohlcená kouzlem Malé scény Vinohradského divadla. Divadlo na dlani, napadne mě další myšlenka. Ale vracím se do přítomnosti a hlavně na jeviště.

Venku je ohromný slejvák, uvnitř v malém obýváku dvě ženy. Výhled z okna na hřbitov a vzdáleně i hrob rodičů. Dvě mladé ženy a stará, dávno z módy vyšlá obývací stěna. Hra se roztáčí. Ženy čekají na návštěvu své sestry. Jsou trojčata bez rodičů, tři dospělé ženy v obrovském domě, kde se kromě ručiček hodin a počasí nic nemění. Nebo nic změnit nesmí. Stejně tak hluboce zakořeněný život o tom, co se má – jak se má. Sebevědomí, úcta, strach, touha, láska, snaha, krach.

Slova, která padají na scéně, jsou pro mě jako vytržená z mé osobní reality dětství – nedokážeš, nesmíš, neumíš, neměnit. Hlavou mi kolují různé myšlenky, v tom si uvědomím věkový průměr osazenstva publika a polije mě znovu pot. Pááni, copak ta slova dělají s ostatními? A najednou jsem se přistihla, jak moc si přeji, aby jim daly aspoň kousek vědomí, že tohle se běžně říkalo a jak to ubližovalo.

Scéna, hra a tři skvělé dámy na jevišti jsou úžasné. Chvílemi se mi chce smát, chvílemi plakat – stejně jako bych se brodila zpětně svým životem. Přemýšlím, že zvládnout takovou hru zahrát, je sakra náročná práce. Smekám před třemi herečkami a myslím, že i jim musela hra dát  obrovský kus poznání.

Možná se ptáte, jestli hru doporučím – jasně, jděte a bavte se, plačte, když to tak budete cítit. Protože Nikdy je nádherná komorní hra, která vám možná stejně jako mě vyloudí na konci radost z toho, že jsem našla odvahu a přestavěla svět svého dětství.

Nikdy, Vinohradské divadlo.