Byl to docela obyčejný nápad. Půjdu do divadla. Úterý – Vinohradské
divadlo. Kritéria jsem v sobě měla celkem jasná. Chtěla jsem jít sama,
udělat radost sobě i komusi na jevišti. Jenže ze slova sama se stal jeden, dva,
tři, čtyři…deset další lidí :o)O hře jsem nevěděla vůbec nic… název, autor, režie a matně obsazení. Docela
troufalost táhnout tolik lidí :o) Cestou jsem koupila kytku, kterou mi uvaděčka sbalila se slovy: „Na jeviště
nemůžete, my kytku předáme.“ Čára přes rozpočet! Zaplula jsem do své pohodlné sedačky,
koukla okolo a světla v hledišti pomalu začala slábnout.
Po chvíli pozorování a vnímání cvrkotu na jevišti jsem nevěděla nic :o) Nechápala jsem hru…
v mé hlavě blikal signál – to je ono! To je to, co máš ráda! – a signál
měl pravdu! Střípek po střípku se skládal děj, příběh, okolnosti. Až mě
mrazilo, jak opravdový a současný kousek jsem vybrala. Rodiče – děti, loutky –
loutkaři, velcí – větší, správní – vyděděnci, domněnky – pravdy, slova –
pochopení, slova – činy, slova – city….
Divadlo se vynoří z tmy, přestávka. Celičkou dobu jsem se snažila
zapomenout na to, že mám šílený hlad. Zdravím se známými, prohazuji pár slov a
ta čára přes rozpočet mě štve. Odkráčím na stranu, sahám po telefonu a vytáčím
známé číslo. Na druhé straně se ozve tiché ahoj. A než osoba na druhé straně
stačí reagovat, spustím: „Nezlob se, že ti volám, vím, že hraješ. Jen ti chci
říct, že se mi to hraní moc líbí.“ A to nedá už druhá strana šanci mě – ozývá
se radostné jásání, smích a slova o tom, jak se pak sejdeme. Schovávám telefon,
hodím do sebe skleničku sektu, zhltnu tatranku a zase zaplouvám do pohodlné
sedačky. Dějství druhé.
Cvrkot na jevišti postupuje, všichni už známe pointu a mě je
neskutečně krásně. Pozoruji herecké umění, umění slova a chápu, jak hluboký
smysl tohle povolání má.
Pravdivá, současná a neskutečně dynamická hra. Hromada podnětů,
drobných slov, která se dotýkají a zůstávají hluboko v nás. Po divadle se dovídám, že ve hře nebylo
změněno či přizpůsobeno současné politické či lidské stránce zhola nic. O to
víc si sedám na zadek a smekám nad aktuálností a trefností…
A jak skončil můj večer? Usmívala jsem se ještě o půlnoci, kdy jsem
otevřela dveře bytu. Usmívala jsem se, protože jsem zase byla na správné místě
a zase mi vše ukázalo, že cesta, po které jsem se vydala je úžasná :o) Fantastický večer,
krásní a milé lidé okolo, moudrá a inspirující slova, jedna jediná hra
Nevzdávej to!
Komentáře
Okomentovat